Inkvizitor
Seděl jsem u stolu a světlo svíce matně osvětlovalo knihu vězňů. Dnes jsem měl vyšetřovat jednu obzvláště zatvrzelou kacířku. Pročítal jsem se spisem, a přemýšlel o postupu výslechu. Už ráno jsem se rozhodl že tento případ si nechám až na konec dne. V kobkách pod klášterem bylo chladno a já si přitáhl plášť pevněji k tělu. Většina výslechů dnešního dne byla nudná, a já se na večerní složitý oříšek docela těšil. Jen občas se tu totiž stávalo, že se někdo opovážil vzdorovat mistru inkvizitoru. Odložil jsem bibli a kříž do zásuvky stolu, a vyjmul jsem od tamtud drobnou dřevěnou kazetu. Uvnitř bylo několik ocelových nástrojů, které mi na zakázku vyrobil jeden mistr nožíř. Ani on určitě netušil, k čemu budou některé z nich sloužit. Pokynul jsem pacholkovi a sešel jsem do nejhlubší kobky v podzemí.
Odemkl jsem dveře a světlo mé louče bylo pravděpodobně první, které sem za dnešní den proniklo. Kacířka přivřela oslepené oči a provokativně se postavila. Poručil jsem pacholkovi aby ji přivázal. Byla už delší dobu v řetězech a teď jsem ji chtěl ještě zavěsit za ruce na lana. Pacholek se přiblížil s provazem a chytil kacířku za ruku. Než stihl uvázat smyčku, dostal ránu pěstí, jakou bych od křehké dívky rozhodně nečekal. Kacířka se pohrdlivě ušklíbla a zasyčela: "Nějak při vás váš bůh nestojí!" Výsměšně mi pohlédla do očí a já její pohled s klidem opětoval. Odepjal jsem od pasu karabáč, a lehce jsem jí švihl. V podzemí bylo docela málo místa, takže bič neměl úplně ideální sílu, ale i tak ji to srazilo na kolena. Pacholek už mezitím vstal a teď využil příležitosti a do kacířky kopl. Vysloužil si ode mě ránu bičem a když ji podle mých pokynů svázal, s radostí poslechl můj rozkaz k odchodu. Zůstal jsem v kobce sám s kacířkou visící v poutech. Její ruce byly přivázány ve smyčce provazu a každý byl uvázán v na jednom konci stropního trámu. Řetězy, které poutaly její nohy byly zakovány v rozích cely, takže teď visící žena kopírovala tvar písmena x, s rukama i nohama široce roztaženýma. "Během dnešní noci se přiznáš ke všemu a podepíšeš protokol." Prohlásil jsem klidně a urovnával jsem na stolku spisy. Kacířce se trošku rozjasnilo vědomí, a divoce zavrtěla hlavou. "Nikdy!" Klidně jsem přešel k lanům a obě jsem přitáhl. Dívka teď stála prakticky na špičkách a pouta na zápěstích se jí zarývala do kůže. Přišel jsem k ní a přejel jsem jí dlaní po tváři. Pokusila se mě kousnout do ruky, ale byl jsem rychlejší a pevně jsem jí chytil za bradu. "Budeš mluvit!" Chtěla se vytrhnout ale neměla dost sil. Za chvíli jsem jí pustil a pozoroval jsem jak se jí na tváři objevily malé zarudlé skvrny jako otisky mých prstů. Natáhl jsem se po kazetě s čepelemi a otevřel jsem ji. Vytáhl jsem stříbrný nůž se zahnutou čepelí a perfektním ostřím. Podržel jsem jí ho před očima, a s potěšením jsem konstatoval že se jí ve tváři na chvíli mihnul strach. Přiložil jsem jí chladné ostří na tvář a pomalu jsem jím přejížděl po krku až k výstřihu šatů. "Nesmíte mě zabít, vím to!" Kacířka se domnívala že zná církevní právo. "Nesmím, na druhé straně, můžu z vás udělat něco, co chtít žít rozhodně nebude." Prudce jsem trhnul zápěstím a břit projel látkou šatů až k podbřišku.
Šaty se rozevřely a ukázaly půvabnou ženskou postavu. Zálibně jsem se ji prohlížel a mezitím jsem odřízl zbytky šatů a odhodil je do kouta. Kacířka teď vysela v poutech zcela nahá a mým tělem projelo příjemné zamrazení vzrušení. Nechtěl jsem aby si toho hned všimla, a tak jsem jí zavázal kolem očí tmavý šátek. Začal jsem lehkým bičováním. Potřeboval jsem aby ztratila něco málo energie a karabáč byl nejvhodnější. Obcházel jsem ji a občas jsem ji udeřil, Dostala několik ran přes pozadí a párkrát se mi podařilo trefit její bradavky. Všiml jsem si jak je citlivá na údery zevnitř stehen a tak jsem se na ně zaměřil. Nakonec se v poutech zhroutila. Nechal jsem ji chvíli oddechnout a polil jsem jí studenou vodou. Přinesl jsem si svíci a posvítil jsem si na to hezké tělo. Přejížděl jsem plamínkem těsně nad kůží a cítil jsem jak se kacířka začíná třást. Sklonil jsem se a podržel svíci kacířce mezi nohama. Pokoušela se uhnout plameni, ale pouta jí omezovala v pohybu a tak se jen trošku odsunula. Pomalu jsem zvedal svíci, dokud se plamínek nepřiblížil k jejímu ohanbí natolik že pár chloupků začalo hořet. Kacířka zasyčela bolestí, a já jsem pomalu sfoukl žhavící se chloupky. Pak jsem jemně naklonil svíci nad její prsy a nechal jsem horký vosk kapat na její bradavky. Tentokrát už kacířka zasténala hlasitěji, ale věděl jsem že ještě mluvit nebude. Odložil jsem svíci a vytáhl jsem další nůž. Přejížděl jsem jím kacířce po těle a občas jsem přitlačil, aby cítila jak jí čepel může každým okamžikem proniknout pod kůži.
Když jsem se dostal k jejímu rozkroku, začal jsem ostrou čepelí holit její husté chloupky. Chvíli to trvalo, ale výsledek byl nádherný. Přišel čas se trochu pobavit. "Tak teď tě znásilním!" řekl jsem kacířce a tvrdě jsem ji chytil mezi nohama" Pokoušela se diskutovat, ale já už byl vzrušený a chtivý. Strčil jsem do ní nejdříve jen prst a začal jsem jím pohybovat dovnitř a ven. U toho jsem pomalu dráždil její perlu vášně a kacířka pomalu vlhla. Když se mi do ní vešly dva prsty, věděl jsem že je připravená. Vytáhl jsem z kazety kónický ocelový prut a vrazil jsem ho do ní. Prohnula se a zasténala. Prut se od konce rozšiřoval a já ho do ní tlačil hlouběji a hlouběji. Zároveň jsem se na ni přitiskl, otevřel jsem jí rty a divoce ji políbil. Už se mě ani nesnažila kousnout. Vytáhl jsem z ní vlhký prut, a přiložil jsem jí ho mezi půlky.
Snažila se bránit ale nemělo to smysl. Pomalu jsem jí s ním pronikal dovnitř a přitom jsem svým tvrdým mužstvím tlačil na její ohanbí. Když byl prut dostatečně hluboko, vyhrnul jsem si sutanu a vnikl do kacířky i zepředu. Přirážel jsem tvrdě a silně a do rytmu jsem taky pohyboval prutem v její zadku. Kacířka mi po chvíli kupodivu začala vycházet vstříc a tak netrvalo dlouho a já jsem naposledy přirazil a naplnil jsem ji celou svým séměm. Chvíli jsem si ještě pohrával s jejím tělem, ale nenechal jsem ji přijít ke konci. Noc ještě neskončila a na konci měla podepsat svou výpověď. A já ji ještě nezlomil.
(převzato z internetu)
Žena je jediný dárek, který se sám zabaluje
Zapípala mi smska: „Jsem dole před pekařstvím, mám šedý kabát.“ Sešel jsem do metra a pak ji spatřil. Menší roztomilá blondýna v šedém kabátku. Představili jsme se a vyrazili společně do kavárny
Nečekal jsem, že na můj inzerát ještě někdo odpoví. Visel na seznamce už několik měsíců a odezva vesměs žádná. Pak se však v poště objevila odpověď a následně hezký mail. Bylo z něj poznat, že dotyčná žena umí psát motivační dopisy. Uvědomil jsem si, že to na mě funguje. Tím, že napsala do mailu i pár slov o sobě, pojal jsem k ní od počátku pojal důvěru.
Inzeroval jsem, že hledám otrokyni. Nabízel jsem sérii pěti schůzek s možností dalšího pokračování. Slečnou, která mi nakonec odpověděla jsem byl příjemně překvapen.
Teď jsme seděli naproti sobě v kavárně. Probrali jsme pár věcí a přišla klíčová otázka: „Zajdeme tedy ke mně?“
Souhlasila.
Nemám dojem, že by na naší schůzce bylo něco zvláštního, srovnám-li ji s jinými schůzkami tohoto druhu. Měla trochu obavu o své bradavky, neboť je má prý citlivé. Kozičky měla pěkné a bradavky dosti velké, asi největší, jaké jsem kdy viděl. Nakonec však snesla vše, co jsem pro ni připravil, včetně žhavého vosku, kterým jsem její prsa pokropil.
Nejprve se však musela svléknout a já si ji pořádně prohlédl, osahal a přeměřil důležité tělesné proporce. Pak jsem si trochu pohrál s jejím tělem a potrápil jí zadek, prsa i knudičku, vzal jsem na ni rákosku i svíčky, aby byla poslušnou otrokyní.
Z téhle schůzky byl pro mě nejdůležitější konec. Po milování jsme leželi na posteli vedle sebe. V tu chvíli se ke mně přitulila a řekla: „Přesně takhle jsem si to představovala.“ Byla to jedna z nejhezčích vět, jakou jsem v životě slyšel.
Nakonec zůstalo jen u dvou schůzek. Po té druhé jsem se dozvěděl, že je zasnoubena a že pokračovat nechce. Při naší druhé schůzce uvědomila, že by tím mohla svému partnerovi ublížit. Psala ještě, že naše setkání splnilo svůj účel a že se mi omlouvá. Nebylo vlastně proč se omlouvat. Stalo se to v čase předvánočním a byl to pro mě nejhezčí možný dárek. Napadá mě věta, kterou kdysi pronesl Jean-Paul Belmondo: „Žena je jediný dárek, který se sám zabaluje.“ Moje otrokyně se ovšem na můj příkaz i sama rozbalila.
(vloženo 11. 8. 2020)
Jablko
Byl horký letní den. Aneta šla po cestičce kolem dřevěného plotu na kraji vesnice. Za plotem byl ovocný sad. Dívala se na dozrávající jablíčka a dostala na ně chuť. Měla žízeň a šťavnaté jablíčko vyloženě lákalo k nakousnutí, ale na žádné z nich by přes plot nedosáhla. Po padesáti metrech však došla k pootevřené brance. Stačilo jenom proklouznout a utrhnout jedno jablíčko. Rozhlédla se a když nikoho kolem nespatřila, vklouzla dovnitř. Utrhla jablko a zakousla se s chutí do něj. Teď zase nenápadně vyklouznout z vrátek.
Když se však otočila, hrozně se lekla. Před ní stáli dva kluci. Oba se mračili. Staršímu padaly černé vlasy do čela. Mladší byl ostříhaný na ježka a měl pihovatou tvář, ten mohl být asi v jejím věku. Starší povídá: „Á načapali jsme zlodějku.“
Aneta raději nic neříkala.
„Co nám na to povíš? Kradla jsi tu jabka.“
„Vzal jsem si jedno. To snad vám takovou škodu neudělá.“
„Ale je to krádež. Za to budeš muset zaplatit.“
„Co bych vám platila?“
„Co myslíš, jak by se nám mohla odvděčit za to jabko?“ obrátil se k mladšímu.
„Mohla by nám ukázat kozy.“
„Jste sprostý!“ vykřikla Aneta.
„Brácha má pravdu. Ukážeš nám kozy.“
„Ne.“
„Nebo zavoláme strejdu a ten ti nařeže.“
Oba k ní přistoupili blíž.
„Nesahejte na mě.“
„Máme zavolat strejdu? Asi nevíš jak to bolí rákoskou na holou.“
„Klidně ho zavolejte.“
Starší se dotkl jejího trika.
Uskočila vykřikla: „Nesahejte na mě.“ Pak rychle nadzvihla a zase stáhla triko, pod nímž měla plavky: „Tak se podívejte. Spokojený?“ vykřikla úsečně a chtěla kolem nich proklouznout. Pokus se však nezdařil. Kluci ji chytli.
„Přes plavky toho moc neuvidíme.“ poznamenal ten mladší. Starší ji vyhrnul triko i horní díl plavek. Její bílá neopálená ňadra tak byla vystavena jejich dychtivým očím. Snažila se vykroutit ale mladší z kluků jí držel pevně. „Pusťte mě, to nesmíte.“
„Ale to jsou pěkné kozičky,“ prohlásil starší a vzal je do rukou.
Zdálky se ozval cizí mužský hlas: „Kluci, co to tam děláte?“
Oba viditelně uskočili a nechali Anetu aby si rychle narovnala tričko. Starší ji však přidržel ještě za ruku, aby se snad nepokusila utéct.
„Načapali jsme zlodějku,“ řekla mladší. „Brala nám v zahradě jablka.“
Na místo přišel muž s trochu již prošedivělými vlasy a knírkem asi kolem padesátky.
„Tys sis tady vzala jablko.“
„Ano.“
„Nechovali se k tobě hrubě.“
„Ne,“ začervenala se Aneta.
„Kluci, měli jste ji přivést za mnou a ne ji obtěžovat. Jestli jste se k ní chovali hrubě, tak vytřete za trest celý dům. Tak a ty pojď děvenko na chvilku se mnou, popovídáme si.“
Aneta se neodvážila odporovat a vešla do domu. Muž ji dovedl do jednoho pokoje a povídá: „Víš, my nejsme lakomí, kdybys chtěla, můžeš si vzít od nás jablíček kolik chceš, ale krást se nemá.“
„Já vím, já se moc omlouvám. Už to víckrát neudělám.“
„Tak to rád slyším. Je správné, když člověk špatného činu lituje. Ale ještě tě musím potrestat.“
„Potrestat?“
„Ano.“
„Jak?“ uklouzlo Anetě, i když věděla, že tohle zrovna říct nechtěla.
„Dostaneš pětadvacet na zadek. Na holou.“
„Ale to přece nemůžete. Nesmíte. Já vám to jablko zaplatím. Zaplatím vám za kilo jablek.“
„Kdepak. Přehni se tady přes opěradlo toho křesla.“
„Ne, to nesmíte.“
„Hele, jestli se ti to nelíbí, zavolám kluky, aby tě podželi a stáhli ti kalhotky.“
Tahle možnost Anetu vyděsila.
„Prosím nedělejte to.“
„Nechceš to mít radši za sebou?“
Pocítila, že se bude muset podvolit. „Nebude to moc bolet?“
„Projevila si sama lítost tak tě budu šetřit. Opři se o křeslo a předkloň se.“
Poslechla. Koutkem oka zahlédla, jak sundavá ze stěny rákosku. Pak cítila, jak ji vyhrnul sukýnku. Stáhl jí kalhotky až podkolena. Cítila nahotu svého zadečku a cítila, jak ji stud vehnal krev do tváře. Vzápětí zasvištěla rákoska vzduchem. Hrozně se lekla toho zvuku, ale rána nedopadla. Muž s ní švihl jen do vzduchu. Takovýhle zvuk, to určitě bude moc bolet. Spíše cítila než viděla, jak si stoupl vedle ní a napřáhl rákosku. Dopadla první rána.
Pokla výkřika, ale vzápětí dopadla druhá a to už se nezdržela, aby nahlas nevykřikla: „Au.“ a nezakryla si zadeček rukama.
„Dej ty ruce pryč,“ řekl jí přísně.
Neochotně uhnula rukama. Vzápětí dopadla další rána, škubla sebou a ruce ji mimovolně zase zakryly zadeček.
„Takhle to nepůjde. Budu ti muset ruce přivázat.“
Odkud si vytáhl dva provázky a každou ruku jí přivázal k jednomu opěradlu křesla. Bála se dalších ran, bála se toho, že se proti nim nebude moci bránit, ale ani nedutala. Pak začaly rány dopadat s pravidelností. Nevěděla, jak se chránit před bolestí. Občas sebou škubla, občas sykla bolestí nebo vykřikla. Nevěřila, že to může vydržet. Vyhrkly jí slzičky. Rány však dopadaly dál a vůbec jejích slz nedbaly. Konečně řekl: „Tak a pětadvacet.“ A dopadla poslední bolestivá rána. Hlava jí klesla. Muž pomalu uklízel rákosku a pomalu odvazoval její pouta jako by se ještě chtěl kochat pohledem na její nahý zadeček. „Teď si natáhni kalhotky.“
Poslechla. Stála před ním a styděla se za to, co prožila. Cítila, jak se jí po zadečku rozlévá teplo.
„Vem si tady jablko na cestu,“ ukázal muž na mísu.
Ani se pro něj nenatáhla, tak jí ho podal sám: „Trucuješ? Jen si vem. Jsou dobrá.“
Neodvážila se odmítnout.
„Kdykoliv se přijď pro další. Trest je trest, ale můžem zůstat přátelé. A teď můžeš jít.“
„Nashledanou,“ pronesla Aneta bezbarvým hlasem a vyšla ven z domu.
Na zahradě zaslechla za sebou posměvačný hlas: „Dostala na zadek.“ Byl to mladší z kluků. Vyplázla na něj jazyk a vyběhla ze vrátek.
Veronika
Byl jsem rád, když se mi podařilo dostat Veroniku k nám na chalupu. Přitahovala mě a bylo to oboustrané, nevěděl jsem, jestli s ní chci chodit, ale věděl jsem, že s ní chci spát. Doufal jsem, že se ty tři dny, které jsme měli před sebou vydaří. Když jsme přijeli, projevila přání jít na procházku ke kapličce. Tak jsme teď kráčeli lesem a já vychutnával to, že jsem vedle ní. Držel jsem ji kolem ramen a pocítil jsem chuť ji políbit, obrátil jsem ji k sobě. Líbali jsme se jen malou chvilku. „Nechceš si někde sednout?“ zeptala se mě. Přisvědčil jsem, potěšen její otázkou.
Sedli jsme si kus dál na palouk a prohodili mezitím pár bezvýznamných vět o tom, jak je tu krásně. Upozornil jsem Veroniku na babočku osikovou, která před námi přeletovala vzduchem. Její velká tamavohnědá křídla lemovaná bíložlutými okraji se nedala přehlédnout. Potom jsme se začali opět líbat. Tentokrát jsem zajel rukou pod triko a snažil se vyprostit její ňadro z podrsenky. Trochu se tomu vzpouzela, ale ne natolik, abych si myslel, že jí to skutečně vadí.
Najednou jsem cítil, že něco není v pořádku, rozhlédl jsem se a kolem stály tři dívky a dívaly se na nás. Veronika se odtáhla a narovnala si tričko. Byl jsem v rozpacích a nevěděl honem, co říci těm třem, které tam bezostyšně stály se založenýma rukama a zíraly přímo na nás.
Předešla mě blonďatá pihovatá holka: „Tak tady ten chlap se muchluje s naší Veronikou.“ Pohlédl jsem na Veroniku. Ona je tedy zná. Ale Veronika se dívala do země a hrála si se stéblem trávy. Nechápal jsem, oč tu běží.
Na zrzavo obarvená dívka prohodila: „Myslím, že zaslouží trest.“
„O co tu jde? Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Jsme amazonky,“ řekla ta pihovatá. „A chráníme čest našich členek.“
„Vy jste teda její ochranka? Jak jste se sem dostaly?“ A pohlédl jsem vyčítavě na Veroniku, ona si ovšem dál hrála se stéblem trávy zahleděná do země.
„Moc se nevyptávej. Teď je hlavní to, že musíš být potrestán za to, co jsi tady prováděl s naší Veronikou.“ Všechny tři se přibližovaly ke mně.
Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Dát se na útěk. Říct jim, aby neblbly a co si to dovolujou. Jak se zachovat v takové situaci. Řekl jsem tedy větu, která mě hned po vyslovení připadala nemožná: „Jak mě chcete potrestat?“
„Zlechtáme tě,“ pravila na zrzavo obarvená.
Pomyslel jsem si, že jde tedy o zvláštní žert. Proč bych se nenechal zlechtat od tří docela pěkných dívek. Nechal jsem je přistoupit až ke mně.
„Holky, povalte ho na zem!“ zavelela pihovatá blondýna. A na zemi jsem byl hned, protože nakrátko ostříhaná hnědovláska, která dosud nepromluvila, mi podtrhla nohy. Válel jsem se v trávě a všechny tři mě lechtaly. Snažil jsem se uvolnit. Musím se přiznat, že jsem dost lechtivý. Veškeré mé snahy o vyproštění byly zbytečné. Podařilo se jim zkroutit mi ruce za zády a tak jsem se mohl při lechtání jenom cukat.
„Svážeme mu ruce, aby se nám lépe lechtal,“ řekla pihovatá blondýna velitelským tónem.
Instinktivně jsem protestoval: „To ne. Nechte mě.“ Nebylo to však nic platné, můj pokus překulit se z břicha na záda byl zbytečný a tak jsem mohl jenom zbytečně zakopat nohama do vzduchu. Dvě z nich mi držely zkroucené ruce a třetí mě svazovala zápěstí k sobě. Provaz utáhla nečekaně silně. Vzápětí mi spoutaly i nohy, abych se prý nemohl tolik cukat.
„Myslím, že si zaslouží ještě další trest,“ pronesla po tom blondýna.
„Já myslím také,“ řekla na krátko ostříhaná se šibalským úsměvem.
„Víš, co tě čeká?“ zeptala se na zrzavo obarvená.
„Myslím, že byste mě mohly zase pustit,“ odsekl jsem.
„To by ale byla škoda,“ řekla ona.
„Muchloval se s naší Veronikou, takže zaslouží trest. Souhlasíte holky?“
„Ano.“
„Navrhuji výprask na holou,“ pronesla zrzavá.
„Souhlasím,“ řekla blondýna.
„To snad ne,“ pokoušel jsem se protestovat. Ale dívky si mne vůbec nevšímaly. Byl jsem na rozpacích. Na jednu stranu mě ta představa příjemně vzrušila. Dostat na holou od tří docela pěkných děvčat, ale zase jsem nechtěl vypadat jako člověk, kterému se to líbí. Dívky však mezitím začaly hledat nástroj, kterým by mohly trest vykonat. Takže zatímco se mi hlavou honila otázka do jaké míry mám proti plánu protestovat, zaslechl jsem hlasy: „Ten ne, ten je suchý. – A co tohle? – Kopřivy? – Jo, to je dobrý nápad.“
„Dostane od každé z nás patnáct,“ rozhodla blondýna. „Pokud se zůčastní i Veronika. Každopádně by mu mohla stáhnout kalhoty.“
Uvědomil jsem si, že Veronika zatím do dění vůbec nezasahovala. Jen seděla na svém místě v trávě. Zároveň však ona musela navést své kamarádky na tuhle akci a říci jim, že zde budem. A jestli mi něco vadilo na téhle potupné pozici, pak to bylo nejvíc to, že u toho byla ona. Před ní jsem nechtěl vypadat, že se mi to do jisté míry líbí. Veronika ke mě přistoupila a pohladila mě po vlasech. Potom mi začala rozepínat poklopec, což nebylo jednoduché, protože jsem ležel na břiše.
„Zrádkyně,“ zavrčel jsem na ní.
„Chudáčku, tobě se to nelíbí,“ řekla na oko soustrastným tónem a dívala se mi do tváře. Při tom se lehce dotkla mého ztopořeného přirození a v očích jí šelmovsky zajiskřilo. Potom mi bez potíží stáhla kalhoty pár centimetrů nad kolena a obnažila tak můj zadek před ostatními.
(nedokončeno)
