Jablko

Byl horký letní den. Aneta šla po cestičce kolem dřevěného plotu na kraji vesnice. Za plotem byl ovocný sad. Dívala se na dozrávající jablíčka a dostala na ně chuť. Měla žízeň a šťavnaté jablíčko vyloženě lákalo k nakousnutí, ale na žádné z nich by přes plot nedosáhla. Po padesáti metrech však došla k pootevřené brance. Stačilo jenom proklouznout a utrhnout jedno jablíčko. Rozhlédla se a když nikoho kolem nespatřila, vklouzla dovnitř. Utrhla jablko a zakousla se s chutí do něj. Teď zase nenápadně vyklouznout z vrátek.
Když se však otočila, hrozně se lekla. Před ní stáli dva kluci. Oba se mračili. Staršímu padaly černé vlasy do čela. Mladší byl ostříhaný na ježka a měl pihovatou tvář, ten mohl být asi v jejím věku. Starší povídá: „Á načapali jsme zlodějku.“
Aneta raději nic neříkala.
„Co nám na to povíš? Kradla jsi tu jabka.“
„Vzal jsem si jedno. To snad vám takovou škodu neudělá.“
„Ale je to krádež. Za to budeš muset zaplatit.“
„Co bych vám platila?“
„Co myslíš, jak by se nám mohla odvděčit za to jabko?“ obrátil se k mladšímu.
„Mohla by nám ukázat kozy.“
„Jste sprostý!“ vykřikla Aneta.
„Brácha má pravdu. Ukážeš nám kozy.“
„Ne.“
„Nebo zavoláme strejdu a ten ti nařeže.“
Oba k ní přistoupili blíž.
„Nesahejte na mě.“
„Máme zavolat strejdu? Asi nevíš jak to bolí rákoskou na holou.“
„Klidně ho zavolejte.“
Starší se dotkl jejího trika.
Uskočila vykřikla: „Nesahejte na mě.“ Pak rychle nadzvihla a zase stáhla triko, pod nímž měla plavky: „Tak se podívejte. Spokojený?“ vykřikla úsečně a chtěla kolem nich proklouznout. Pokus se však nezdařil. Kluci ji chytli.
„Přes plavky toho moc neuvidíme.“ poznamenal ten mladší. Starší ji vyhrnul triko i horní díl plavek. Její bílá neopálená ňadra tak byla vystavena jejich dychtivým očím. Snažila se vykroutit ale mladší z kluků jí držel pevně. „Pusťte mě, to nesmíte.“
„Ale to jsou pěkné kozičky,“ prohlásil starší a vzal je do rukou.
Zdálky se ozval cizí mužský hlas: „Kluci, co to tam děláte?“
Oba viditelně uskočili a nechali Anetu aby si rychle narovnala tričko. Starší ji však přidržel ještě za ruku, aby se snad nepokusila utéct.
„Načapali jsme zlodějku,“ řekla mladší. „Brala nám v zahradě jablka.“
Na místo přišel muž s trochu již prošedivělými vlasy a knírkem asi kolem padesátky.
„Tys sis tady vzala jablko.“
„Ano.“
„Nechovali se k tobě hrubě.“
„Ne,“ začervenala se Aneta.
„Kluci, měli jste ji přivést za mnou a ne ji obtěžovat. Jestli jste se k ní chovali hrubě, tak vytřete za trest celý dům. Tak a ty pojď děvenko na chvilku se mnou, popovídáme si.“
Aneta se neodvážila odporovat a vešla do domu. Muž ji dovedl do jednoho pokoje a povídá: „Víš, my nejsme lakomí, kdybys chtěla, můžeš si vzít od nás jablíček kolik chceš, ale krást se nemá.“
„Já vím, já se moc omlouvám. Už to víckrát neudělám.“
„Tak to rád slyším. Je správné, když člověk špatného činu lituje. Ale ještě tě musím potrestat.“
„Potrestat?“
„Ano.“
„Jak?“ uklouzlo Anetě, i když věděla, že tohle zrovna říct nechtěla.
„Dostaneš pětadvacet na zadek. Na holou.“
„Ale to přece nemůžete. Nesmíte. Já vám to jablko zaplatím. Zaplatím vám za kilo jablek.“
„Kdepak. Přehni se tady přes opěradlo toho křesla.“
„Ne, to nesmíte.“
„Hele, jestli se ti to nelíbí, zavolám kluky, aby tě podželi a stáhli ti kalhotky.“
Tahle možnost Anetu vyděsila.
„Prosím nedělejte to.“
„Nechceš to mít radši za sebou?“
Pocítila, že se bude muset podvolit. „Nebude to moc bolet?“
„Projevila si sama lítost tak tě budu šetřit. Opři se o křeslo a předkloň se.“
Poslechla. Koutkem oka zahlédla, jak sundavá ze stěny rákosku. Pak cítila, jak ji vyhrnul sukýnku. Stáhl jí kalhotky až podkolena. Cítila nahotu svého zadečku a cítila, jak ji stud vehnal krev do tváře. Vzápětí zasvištěla rákoska vzduchem. Hrozně se lekla toho zvuku, ale rána nedopadla. Muž s ní švihl jen do vzduchu. Takovýhle zvuk, to určitě bude moc bolet. Spíše cítila než viděla, jak si stoupl vedle ní a napřáhl rákosku. Dopadla první rána.
Pokla výkřika, ale vzápětí dopadla druhá a to už se nezdržela, aby nahlas nevykřikla: „Au.“ a nezakryla si zadeček rukama.
„Dej ty ruce pryč,“ řekl jí přísně.
Neochotně uhnula rukama. Vzápětí dopadla další rána, škubla sebou a ruce ji mimovolně zase zakryly zadeček.
„Takhle to nepůjde. Budu ti muset ruce přivázat.“
Odkud si vytáhl dva provázky a každou ruku jí přivázal k jednomu opěradlu křesla. Bála se dalších ran, bála se toho, že se proti nim nebude moci bránit, ale ani nedutala. Pak začaly rány dopadat s pravidelností. Nevěděla, jak se chránit před bolestí. Občas sebou škubla, občas sykla bolestí nebo vykřikla. Nevěřila, že to může vydržet. Vyhrkly jí slzičky. Rány však dopadaly dál a vůbec jejích slz nedbaly. Konečně řekl: „Tak a pětadvacet.“ A dopadla poslední bolestivá rána. Hlava jí klesla. Muž pomalu uklízel rákosku a pomalu odvazoval její pouta jako by se ještě chtěl kochat pohledem na její nahý zadeček. „Teď si natáhni kalhotky.“
Poslechla. Stála před ním a styděla se za to, co prožila. Cítila, jak se jí po zadečku rozlévá teplo.
„Vem si tady jablko na cestu,“ ukázal muž na mísu.
Ani se pro něj nenatáhla, tak jí ho podal sám: „Trucuješ? Jen si vem. Jsou dobrá.“
Neodvážila se odmítnout.
„Kdykoliv se přijď pro další. Trest je trest, ale můžem zůstat přátelé. A teď můžeš jít.“
„Nashledanou,“ pronesla Aneta bezbarvým hlasem a vyšla ven z domu.
Na zahradě zaslechla za sebou posměvačný hlas: „Dostala na zadek.“ Byl to mladší z kluků. Vyplázla na něj jazyk a vyběhla ze vrátek.